Příručka občana
Centrum pro demokracii a svobodné podnikání
Kolektiv autorů: Jitka Materová, Megan King, Vladimíra Dvořáková, Radim Habartík, Jan Mašek a Hugo Schreiber
Příručka občana vznikla v roce 2001 v rámci projektu Příští desetiletí Centra pro demokracii a svobodné podnikání. Cílem projektu je zvýšit zájem občanů této země o veřejný život tak, aby přestali podceňovat své postavení ve společnosti a uvědomili si možnosti, které jim demokracie nabízí.
Příručka občana chce pomoci při komunikaci s volenými zástupci. Byla sestavena tak, aby dialog mezi občanem a jeho voleným zástupcem probíhala k oboustranné spokojenosti.
Krok první:
S řešením problému mi může pomoci starosta, poslanec, senátor či hejtman. Jak je vyhledat? Jak zjistím, kdo je můj volený zástupce?
Nejjednodušší je kontaktovat starostu. Na radnici Vám většinou ochotně sjednají schůzku nebo Vás odkážou na příslušný odbor městského nebo obecního úřadu. Je také možné obrátit se na krajský úřad. Informace o Vašem krajském úřadu Vám poskytnou na radnici, rovněž je možné najít je na internetu nebo na portálu veřejné správy www.portal.gov.cz. Krajský úřad středočeského kraje, který je mým volebním krajem, naleznete na www.kr-stredocesky.cz. Obdobné je to s poslanci a senátory. Informace a kontakty je možné dostat na radnici, v jejich regionálních kancelářích nebo na www.psp.cz a www.senat.cz.
Horší je to s kontaktováním vašeho poslance či senátora. Ten má obvykle svoji poslaneckou či senátorskou kancelář v místě, kde byl zvolen. Pokud nevíte, kdo je vaším poslancem či senátorem, zeptejte se na radnici. V dnešní době je také výbornou možností, jak to zjistit, síť Internet. Na internetových stránkách Poslanecké sněmovny www.psp.cz naleznete seznam poslanců dle volebních krajů. Zde se dozvíte i kontaktní informace na vašeho poslance. Jméno vašeho senátora zjistíte na stránkách senátu www.senat.cz.
Krok druhý - Jak nejlépe kontaktovat svého starostu, hejtmana, poslance nebo senátora?
Dopis poslaný poštou, faxem či e-mailem je jeden z možných způsobů komunikace.
Také telefonát může být účinným prostředkem. Na telefonát se dobře připravte a sežeňte si o svém případu co možná nejvíce informací. Bylo by dobré sehnat i další spoluobčany, kteří by starostovi, hejtmanovi, senátorovi nebo poslanci kvůli této záležitosti zavolali. Práce vašeho voleného zástupce je zastupovat vás aby tak mohl činit, musí vědět, jaké názory máte na různé problémy. Takže volejte často a hovořte s ním o problémech, které vás trápí.
Velmi účinným způsobem, jak překonat komunikační bariéru, je osobní návštěva. Stačí jen zavolat předem a domluvit si schůzku se sekretářkou.
Další možností je lobování. Myslíte si, že se za určité požadavky lobuje pouze na západě od našich hranic a v ČR pouze ve vysoké politice? Chyba!!! Zjistěte si, kteří zastupitelé sedí ve vašem zastupitelstvu. Ti budou o vaší věci rozhodovat. Možná některého z nich znáte. Neváhejte a oslovte je. Přesvědčte je o důležitosti vašeho problému a o nutnosti jeho řešení. Požádejte je, ať problém na zastupitelstvu přednesou.
Některé užitečné www stránky najdete v kolonce ODKAZY.
Toto jsou jednoduchá pravidla pro komunikaci s vaším voleným zástupcem
CO DĚLAT
Pište všechny své dopisy čitelně. Vůbec přitom nevadí, když budete psát rukou.
Buďte struční a věcní.
Představte se, uveďte adresu svého bydliště a jak dlouho tam bydlíte. Pokud se váš problém týká rodiny, práce či politického přesvědčení, sdělte to také. Může to pomoci při řešení.
Nebojte se vašeho zástupce i pochválit. Slýchá spoustu stížností, ale když mu dáte najevo, že s nějakým jeho činem souhlasíte, může to vašemu případu pomoci.
CO NEDĚLAT
Neomlouvejte se, že vašemu zástupci zabíráte čas. Když budete struční a mířit k věci, rád vás vyslechne.
Nevyhrožujte a nebuďte nezdvořilí, sníží to vaši důvěryhodnost.
Nebuďte vágní. Buďte co nejkonkrétnější a nejdetailnější.
Výzkumy veřejného mínění často upozorňují na to, že se prohlubuje pocit rostoucí propasti mezi občany a politiky.
Část problému spočívá v tom, že současný globalizující se svět vyžaduje stále větší "technokratické" soustředění se na mnoho otázek, které jsou životu běžného občana zdánlivě vzdálené. Část souvisí s problémem komunikace mezi politiky a společností a s nedostatečným pochopením rozdílného postavení sféry sociální a politické.
Začněme zdánlivě nejjednodušší otázkou: Co je to demokracie? Vyjdeme-li z klasického překladu, odpovíme - vláda lidu. Dobře, ale jak se tato vláda při současné pluralitě názorů realizuje? Můžeme odpovědět, že je to vláda většiny. Ale i další námitka proti tomuto názoru je podstatná: co když se většina rozhodne tak, že zruší jakákoliv práva menšiny, že ji třeba i existenčně ohrozí? Odpovědí je rozšiřující pojetí demokracie, které spojuje princip demokraci s liberalismem. Demokracie je vláda většiny, která garantuje i práva menšin, základní lidská a občanská práva. To je princip uznávaný všemy současnými liberálně demokratickými státy.
Pro náš výklad je ale zajímavá i jiná definice demokracie, která říká, že "demokracie je takový způsob vlády, který má procedury, jak řešit konflikty". Tato definice je důležitá tím, že považuje za normální, že ve společnosti existují různé konflikty (tj. uznávaná pluralita zájmů ve společnosti) a klade důraz na mechanismy jejich řešení (Ústava, zákony atp.), tj. na právní stát, bez něhož si fungování demokratických společností nelze představit.
Právě jasně definované procedury, jak konflikty řešit, které předem nezvýhodňují určitou skupinu, odlišují demokratické systémy od systémů nedemokratických (vzpomeňme si jen na vedoucí úlohu KSČ, která byla ve většině komunistických ústav).
Další otázkou je, jak se různorodé názory a požadavky občanů vůbec dostanou k tomu, aby se jimi politici začali zabývat. Těchto dílčích požadavků je ve společnosti "nekonečné" množství. Aby se staly důležitými, je nutné, aby je podpořila větší skupina občanů. K tomu napomáhá občanská společnost, tj. nejrůznější organizace, které jsou na státu jak ekonomicky, tak politicky nezávislé.
Pokud občané zůstávají pasivní a ze sociální sféry nevycházejí podněty, je narušena komunikace mezi společností a politikou. Politické strany se nám "vznášejí" kdesi nas společností a soustřeďují se mocenské hrátky, což dále posiluje pocit frustrace občanů. Propast mezi občany a politiky je u nás velmi hluboká.
Řešením není výměna politiků a představa, že na místo jedněch nastoupí jiní a lepší. Řešením je každodenní aktivita občanů, kteří maximálně využijí prostor, který jim demokratická společnost poskytuje, k formulování svých požadavků a ke kontrole politické moci. Řešením je i to, že politickou stranu a politiky nevybíráme podle líbivých reklamních hesel, kravaty či vtipných bonmotů, ale podle kritického zhodnocení jejich konkrétní činnosti. Není to jednoduché, ale jiná cesta neexistuje.
Svobodné volby ještě samy o sobě nejsou schopné udržet demokratický stát a zajistit spokojenost jeho občanů. Představa, kterou razí někteří politici: "Zvolili jste nás, teď nás nechte dělat naši práci a pak můžete naši činnost ohodnotit při příštích volbách", je již přežitá.
Tento pohled je velmi omezený a degraduje občana na voliče, který může svůj názor projevit jen jednou na čtyři roky. Je přece velký rozdíl v postoji občanů k řešení problému, když se k němu mohou předem vyjádřit a jejich názor je uznáván a respektován.
Musí existovat nepřetržitý dialog mezi občany, jejich volenými zástupci a státní správou. Tento dialog může zprostředkovávat "třetí sektor", který zahrnuje nevládní neziskové organizace (NNO) a občanské iniciativy, které ve společnosti působí. Za NNO se považují občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy. Někdy se pod pojem "třetí sektor" řadí i církve, univerzity a dokonce i odborové organizace a družstva.
Občanská společnost
Společnost se ve své podstatě opírá o tři základní pilíře. Tyto pilíře tvoří sektor státní, podnikatelský (ziskový) a neziskový.
V průběhu minulého století byla zdůrazňována výlučná orientace na stát či na trh. Postupně se začíná vynořovat myšlenka, že ani jeden z těchto modelů není dokonalý a nefunguje ku prospěchu občanů. Ti jsou vylučováni z rozhodování o věcech veřejných, které se jich přímo dotýkají.
Pojem občanská společnost neoznačuje určitou část společnosti, ale vztah mezi sektory. "Občanská společnost spočívá na třech sektorech, které našly způsob, jak spolupracovat v zájmu veřejného prospěchu." (Lester M. Salamon, 2000).
Je to společnost umožňující lidem svobodně se sdružovat, vytvářet více či méně formalizované organizace a jejich prostřednictvím se podílet na řešení jednotlivých osobních, skupinových či společenských problémů.
Přímá iniciativa lidí posiluje vědomí jejich odpovědnosti za sebe i své okolí, pocit sounáležitosti s obcí, místem či krajem a přispívá k rozvoji demokracie.
www.cdfe.cz
